If Javascript is disabled in your browser, to place orders please visit the page where I sell my photos, powered by Fotomoto.

Zvažovala jsem jistou dobu, že na Facebooku nabídnu výměnou za sdílení a lajky jedno vítězné focení zdarma.

Focení miluju, ale není focení jako focení a když se z něj stane rutinní práce, vytrácí se z něj Život. Nejen ze samotného focení, ale i z fotek. Zachytit člověka takového jaký je, chce určitou dávku naladění a porozumění. Rozhodla jsem se tedy, že focení se mnou, bude „jiné“. Bude primárně o setkání, sdílení, poznávání. Může být veselé i smutné. Necháme se vést tím, co se bude dít, uvolníme se a pak mohou vzniknout snímky, které budou mluvit o vás a současně budou mluvit o mně. Čím déle vás poslouchám a hledím na vás skrze objektiv a skrze sebe, tím více se pro mě stáváte krásnějšími.

Vím jak se před objektivem cítím já a vím, že většina z vás to má podobně. „Ne, nefoť mě, praskne Ti čočka.“ „Mě nefoťte, nebudu Vám kazit snímek.“ atd. Když už se tedy cvaknout nechám, tak se často tvářím dost divně, řekněme, že výrazně připitoměle… Z nervozity asi rychle mrkám, protože na většině fotek mám zavřené oči.. 😉

Když jsme se před časem byli fotit v ateliéru s mojí rodinou, snažila jsem se dle pokynů usmívat, ale cítila jsem spíš křeč v obličeji, než že by to byl úsměv. Měli jsme vypadat jako spokojená rodinka, což se povedlo. Realita však byla taková, že jsem zvažovala focení zrušit, neboť jsme v ten čas byli s exmanželem, jak se říká: „Na ostří nože“…

Měla jsem možnost vidět pár fotografek, dělající cukrbliky na dětičky, v akci. I já sama jsem to několikrát dělala.. Pro mě je to vyčerpávající, nucené a není to má fotocesta.

Rozhodla jsem se tedy, že to budu dělat po svém.

Se značnou dávkou nervozity jsem na svých FB stránkách zveřejnila příspěvek o soutěžní focení. Žádný zázrak tedy… Přineslo mi to asi 2 lajky, nějaké komentáře a přibližně 1000 shlédnutí. Splnění tří bodů – olajkovat příspěvek, sdílet ho a něco k němu připsat splnili asi 4 lidé. Losování bylo tedy snadné.

A vítězkou se stává Lenka Lukavská!

Domlouvaly jsme se poměrně dlouho, abychom našly společný termín. Leni stále nemohla sehnat hlídání na dcerky. Překážkou byla i obava, jestli se vlastně chce nechat fotit. Padala slova o nedostatečné kráse atp.

Nakonec se podařilo sladit můj volný termín a hlídání. Skvělé! No jo, ale přesto mi přišla SMS: „Mám prosbu, asi bych se líp cítila, kdybych mohla jít i s holkami.“ Chvíli mi to vrtalo hlavou. Mělo se jednat o focení jednotlivce, měly jsme se věnovat Lenčiným portrétům… S dětmi to bude o něčem úplně jiném, nebude tolik prostoru a možností… Chci jí vyfotit takovou jaká je, blesklo mi hlavou. Jednoznačně jsem zavnímala, že s holkami bude méně nervózní a přirozenější.

A tak jsme šly ve čtyřech na malou pouť zdejší krajinou. Nejprve jsme povídaly o životě. Když jsem vytáhla foťák, Dorka s Barčou z vesela pózovaly, jak je při focení zvykem. Všechny jsme se postupně sžívaly s tím, že občas cvaknu závěrkou. Někdy jsem si holky zastavila, aby si sedly k sobě nebo do květin. Jindy jsem zachytila oka-mžik, který přišel s danou chvílí. Větší pozornost fotoaparátu měly malé modelky, chvílemi zahradnice nebo kung-fu bojovnice. Když jsem zamířila na Lenku, viděla jsem nervozitu v jejích očích a trochu strnulý výraz. Čím dále naše pouť postupovala, tím větší uvolnění na všech stranách přicházelo. Náš časoprostor se po přibližně dvou hodinách chýlil ke konci. Dorka s Bárou byly unavené. Lenča už před objektivem neměla zábrany. Byla přirozená. Na konci setkání z jejích úst zaznělo: „Díky. Byla to taková terapie.“

Já díky! Díky za to, že to funguje. Užily jsme si 2 krásné hodiny v přírodě. Odcházely jsme duševně posilněné a jako bonus máme několik neobyčejně krásných snímků.

To je můj sen! Nejen povedené fotografie, ale příjemný, obohacující zážitek.

Těším se na další setkávání s vámi. 

 

Twitter