If Javascript is disabled in your browser, to place orders please visit the page where I sell my photos, powered by Fotomoto.

Jak jsem psala minule, rozhodla jsem se fotit „jinak“ – jaksi více osobně. No a hnedle mi přišla zajímavá výzva – focení 6členné rodinné skupinky. Fotit se chtěly sestry – jedna s manželem a dvěma syny a druhá s přítelem.

Potkali jsme se na konečné tramvaje. Nejprve dorazil bezdětný pár a chvíli jsme čekali na ostatní. „Ty jsi nervózní?“ ptala se slečna svého přítele. „No, ne, ani ne.“ „Já nervózní jsem,“ povídám. „Před každým focením jsem trochu nervózní.“

Ano. Před každým focením jsem lehce nervózní, přiznávám. Možná je to má slabost. Možná je to naopak síla. Možná, že slabost je tou největší silou a síla slabostí. Přistupuji ke každému focení s respektem. Mám pocit, že během focení rozkvétá sebe-jistota fotografovaného i moje. Postupně se poznáváme a uvolňujeme. Každé další focení s sebou přináší něco nového a učí mě. Myslím, že to nikdy neskončí – doufám. Baví mě se rozvíjet a kráčet stále dál.

Šli jsme procházkou k jednomu z rybníčků na okraji Plzně. Chlapi si nesli hokejky. Při červnovém počasí vypadala naše výprava poněkud legračně. Hned při první fotce jsme zjistili, že máme drobný problém. Starší ze synů se odmítal fotit. Měl o tom, jak bude trávit odpoledne, trochu jiné představy.

Chvíli se zdálo, že se nám focení rozpadne. Tři muži ze 4 se rozhodli, že se fotit nebudou.

Stále jsem měla tři objekty k focení a to není málo. Pózovali u stromu a mně se stalo to, co se mi při focení často stává. Najednou nějak více vidím vaši krásu. Tito tři lidé byli obzvláště krásní. Úplně jsem je viděla v reklamě na nějaké luxusní vozidlo. Tak třeba někdy příště.

Čas i naše výprava se pomalu chýlili ke konci. Ani nevím jak se to přesně stalo, ale chlapci odmítající focení změnili názor a tak nám ještě vzniklo několik pěkných snímků. Možná na to správné uvolnění jsou 2 hodiny málo a tak ještě trochu přidáme.

Twitter